Vrátilo se to! Jsem zase trochu šťastná a vidím život jinak. Po všech těch negativních zkušenostech z posledních skoro deseti let, kdy jsem přestala věřit svým snům a tomu, že se všechno obrátí.
Možná to znáte, v mládí je člověk nadšený, těší se na všechno, co přijde, pak každý den přijímá tak, jak si to přál anebo bojuje s nesnázemi, ale pořád věří, že to dobře dopadne. Aspoň já to tak měla. Můj muž, věčný pesimista, pořád nadával, ale mé nadšení nemohl nikdy překonat. Časem se možná taky nakazil a i s tím nadáváním se snažil, aby se všechno zvládlo. A že toho bylo, raději nebudu konkrétní, protože bych z toho mohla dostat splín.
Jasně, že přišly taky frustrace, člověk se opotřebuje, dojdou pozitivní argumenty, není nálada pořád se tvářit jako tele a taky přejde chuť hnát se úplně za vším, když si splníme řadu snů a víme, jakou to dalo námahu. Už si vybíráme jenom šťavnatější sousta z bonboniéry života anebo se pachtíme za tím, co opravdu láká. Sen ani cíl není každý stejný a taky je tady povinnost.
A mně teď právě ubyly nějaké povinnosti, většina snů se splnila a nemám žádné cíle. Období, kdy je třeba se zamyslet, co s tím a jakým směrem se teď zase vydat. Chvíli jsem si jen tak tápala, až mi přišlo do cesty to pozitivní mládě, které se na život kouká zatím z té přední strany a nevidí to, co já mám už za sebou.
Je mladý, slušný, může se ještě jen tak flákat životem. Přitom si svoje povinnosti plní jakoby to byla zábava a ještě má dobrý pocit. Taky jsem to tak vnímala, povinnosti plnila levačkou a hlavně si žila tím svým životem, tak podle svého. Nespoutaně, nelogicky, možná nepochopitelně, ale co bych komu vysvětlovala? Jenom ten pocit, že mi přece všechno musí vyjít, časem vymizel.
Naštěstí nezmizel úplně. Člověk nesmí chodit s hlavou sklopenou, musí se dívat na své okolí a učit se. A když bude mít štěstí, nakazí se tím pozitivním myšlením. Kdo potká odolný pozitivní virus, omládne o patnáct let. A to je bomba!
Chytej …...